Why a man studies humanities? notes on E.F. Schumacher

These are thoughts of british economist E.F.Schumacher on education...

"Hence the longing for education, that is to say, for something that will lead us out of the dark wood of our muddled ignorance into the light of understanding.
I have said that a purely scientific education cannot do this for us because
it deals only with ideas of know-how, whereas we need to understand why
things are as they are and what we are to do with our lives. What we learn by
studying a particular science is in any case too specific and specialised for
our wider purposes. So we turn to the humanities to obtain a clear view of
the large and vital ideas of our age. ... - and thus make the world
intelligible for us. Such a process would indeed deserve to be called 'education'"(1)


But, many people indulge into restless activity without ever questioninig its larger means and purpose. In some cases, this subjective attitude can be explained by urges for survival and upward social mobility (Colombia be that case). But, who then is responsible for the large picture?


There are few ideas which should be HAMMERED into peoples heads 24/7.

ECONOMY IS JUST AN INSTRUMENT
DEMOCRACY IS JUST AN INSTRUMENT

IT IS OUR RESPONSIBILITY TO CHOOSE THE PURPOSE THESE INSTRUMENTS SERVE


Why then are these instruments working to deteriorate both the culture and the nature? Because we MISTAKE THE INSTRUMENT FOR THE PURPOSE.


ECONOMY GIVES MAN THE BASIS TO REACH OUT FOR OTHER VALUES (WHICH VALUES?)
DEMOCRACY ENABLES PROGRESS OF THE VALUES (WHICH VALUES?)


Now, this was understood by founders of modern economy - but - it is no longer understood by our contemporaries! MAx Weber suggests the protestant ideology approved of accumulating capital, as this power was later to be dedicated to OPUS DEI (Who does it?). Schumacher quotes Keynes saying, that we have to TEMPORARILY SUSPEND CULTURAL VALUES in order to DEVELOP ECONOMICAL BASIS (a dangerous idea indeed).


"Keynes, in the essay from which I have
quoted already, advised us that the time was not yet for a 'return to some of
the most sure and certain principles of religion and traditional virtue - that
avarice is a vice, that the exaction of usury is a misdemeanour, and the love
of money is detestable'." (p. 15) See? NOT YET!


"In ethics, as in so many other fields, we have recklessly and wilfully
abandoned our great classical-Christian heritage. We have even degraded the
very words without which ethical discourse cannot carry on, words like
virtue, love, temperance. As a result, we are totally ignorant, totally
uneducated in the subject that of all conceivable subjects, is the most
important, We have no idea· to think with and therefore are only too ready to
believe that ethics is a held where thinking does no good. Who knows
anything today of the Seven Deadly Sins or of the Four Cardinal Virtues?
Who could even name them? And if these venerable, old ideas are thought
not to be worth bothering about, what new ideas have taken their place?" (p.66)


THE IDEAS THAT SUBSTITUTED THEM ARE: DONT WORRY, WORK RESTLESSLY, MAKE MONEY, DONT WASTE YOUR TIME ACTUALLY USING YOUR BRAIN OR CONSCIENCE - THE PROGRESS WILL SOLVE EVERYTHING!


We have full right to fear, that the temporary regime of "dictatorship of economic criteria" has become permanent. WHICH IS A FAILURE. temporary regimes ALWAYS REDUCE AND SIMPLIFY REALITY in order to make decisions and action easier - therefor they are only suitable for TEMPORARY, TRANSITIONAL CONDITIONS (war, revolution) when the toll of by-produced injustice and attrocities is acceptable. NOT PERMANENTLY! What are we loosing? HUMAN DIGNITY, NATURAL RESOURCES AND TIME. There is sufficient evidence for the second and as for the third - even that seems to be quite evident mathematically - unless, offcourse, a miracle occurs. Do these valuable things that we sacrifice buy us a lot more happiness, or is it rather the other way around?


But, WHEN ARE THE VALUES GOING TO BE REINSTATED AGAIN THEN?
WHO WILL JUDGE THAT THE TIME HAS COME TO SUSPEND THIS TEMPORARY "econo-revolutionary" REGIME AND ONCE AGAIN PURSUIT THE VALUES MANKIND WAS MENT TO PURSUIT?


But, when we look around at our fellow men, we could very well paraphrase an Ice Cube character in Boyz n da Hood (1991) and say "either they dont know, dont show, or dont care about whats going on...". Well every educated person knows, that in their respective field of work ignoring problems certainly does not solve them or magically do them away. But, who then makes these problems their field of work? Who does speak about it? And that may be the reason people study humanities.

Soutěž na novou budovu FHS

Zde je odkaz na výsledky architektonické soutěže směřující k přestavbě. K přestavbě budovy menzy kolejí 17. listopadu v Praze na budouvu FHS.

http://fhs.cuni.cz/FHS-254.html

Zejména mne na zvolené lokalitě zaujala blízkost věhlasného squatu Milada:) To naše studenty jistě potěší:)

optimalizace lékáren

Jen tak krátce, při opětovné návštěvě lékárny (klimatizace kosí) jsem si povšiml něčeho zajímavého.

Každý gramotný Čech, nežije-li v poustevně, musel zaznamenat již déle než rok se táhnoucí pranice stran poplatků u lékaře a v lékárnách. Co na to Kolumbie?

Také zde se platí - u lékaře i u lékárníka (jde-li o lék na předpis) 2000 pesos, to je asi 20 korun. Jistě by ale leckdo namítl, že tuto zemi si my, Češi, za příklad brát nemůžeme. Může být.

Je tu ale něco, z čeho si příklad rozhodně brát můžeme, a co by v kontrastu s českou zdravotnickou praxí jistě přineslo slušné agregované úspory. Pokud totiž jde o šetření a nakládání s omezenými zdroji, tak v tom ohledu by nám Kolumbijci mohli jezdit dělat školení.

Je to jednoduché jako facka: kolumbijský lékárník si totiž přečte recept, a následně nám vydá PŘESNÝ počet pilulek, které v případě potřeby z platíčka odstříhne.

Oproti tomu česká praxe bývá taková, že se nám dostane celých balení. Co se tedy děje s těmi nespotřebovanými léky? Ano, tu a tam se tam píše, že se nespotřebovaný lék má vrátit lékaři... ruku na srdce, vy to děláte? Já tedy ne, a opravdu, že bych si jen tak zaskočil v době chřipkové epidemie posedět s marody v čekárně, abych vrátil pět brufenů a čtyři peniciliny... myslím, že ne.

Koneckonců co s takovými recyklovanými léky, co už někdo doma polil čajem a oprašoval posmrkaným kapesníkem - vy byste je snad chtěli? 'tak tady si vemte B-komplex po paní Vonáskové' hm, tudy cesta taky nevede, že.

Takže, ruku na srdce, přiznejme si, že tyto léky pak končí v domácí lékárně, odkud se ty běžné spotřebují a ty exotičtější (a mnohdy dražší) tam vyčkávají na konec své trvanlivosti, načež se vyhodí.

Co to stojí a kdo to platí? Stojí to jistě mnoho, protože se spotřebuje jen takových odhaduji 70% zaplacených léků. 30% se vyhodí, přičemž v tu chvíli by mohly někomu pomoct vlastně už zadarmo. Platí to zdravotní pojišťovny a tím pádem částečně i my všichni prostřednictvím daní atp. Nám by to tedy vadit mohlo.

Farmaceutickým firmám to pochopitelně nevadí, protože de facto takto mají vyšší obrat než odpovídá reálné poptávce.

Tudíž, opravdu se nemáme od Kolumbie co učit? A který politik bude tvrdit, že co funguje v Kolumbii, Česká republika zavést nedovede?

problemy s vejci

Navrh korektivnich opatreni v predvolebni kampani CSSD.

Na priklade nedavnych incidentu je videt, ze volebnimu tymu CSSD chybi kreativni mozky. Jedine p.Havel se svou kvetinou projevil trochu vynalezavosti, a to je trochu malo.

Vzdyt vejce patri v cele indoevropske kulture mezi tradicni symboly zivota a noveho zacatku! Kolednici se neco nachodi, nezli si vykoleduji plnou osatku, kam se hrabou na Socialni Demokracii, ktera si koleduje mnohem uspesneji.

Vzhledem k dlouhodobym zkusennostem Jiriho Paroubka v RaJi se zde primo nabizi moznost darovana vejce chytat a pripravovat z nich chutne pokrmy ci napoje, jichz nase kuchyne zna celou radu. Neni nutne delat to primo v prubeho meetingu, kde se lze omezit na sber. Avsak i alternativa v podobe show typu "kluci v akci" by jiste sklidila znacne sympatie, mimo jine zde lze poukazat na vseobecne zname pravidlo "nic se neji tak horke, jak se to uvari", popr. na fakt, ze CSSD dokaze narodu nejen zavarit, ale take navarit, uz ani nemluve o moznosti zcela bezprostredne a lidsky prispet k zvyseni zivotni urovne pritomnych volicu - senioru, nebot jak vsichni vime, "mluvenim se ryze neuvari" (coz plati i pro vejce), a zatimco jsou casto volebni "sliby chyby", "za muze mluvi ciny"!

Alternativne lze vejce sbirat a prihazovat do pristaveneho michaciho vozu s maltou, a po meetingu je venovat na prubezne probihajici rekonstrukce Karlova mostu. Tim pak moudry statnik vyjadri svuj vrely vztah k tem nejlepsim historickym tradicim naroda, a take "konstruktivni" zaklad stranicke politiky.

Snad ani neni treba zminovat drobnosti jako moznost zapojit do kampane Kornuv hit "poslyste vy americti strejci, u nas mame taky sunku s vejci"... ci reklamy s panem vajickem. V pripade zcela minimalniho scenare lze doporucit alespon vybaveni stranicke ochranky pomlazkami, jimiz lze darovana vejce odmenit.

Na zaver toho vseho zbyva uz jen jimavou sepsat monografii s titulem typu "Vejce a ja, aneb proc mne nikdo nema Rath?" anebo treba "Za svou pravdu budeme se bRath". Vzdyt moralni postoj vzdy nakonec prekona excesy mladeze, ktera vzdy byva "jako z divokych vajec".

Leon de Baviera - Isle of German culture in Cartagena

On saturday, 23rd May, we have visited famous local bar called "Leon de Baviera" (i.e. "Bavarian Lion", or "Der Bavarische Löwe"). This bar was founded and has since been run by a German (as the name suggests). It won a mention in lonely planet (http://www.lonelyplanet.com/colombia/caribbean-coast/cartagena/entertainment-nightlife/454745) and it has a facebook group.


What may be surprising for a Czech is that, in this particular situation, the clear singularity and strong difference of German culture in predominantly Latino environment turns such a venue into something "in", "cool" and "posh". Therefor it became a hangout for "smart" Cartageneros, who have money to spend on beer in prices that would be rendered hardly acceptable in beer relishing Germany. Secondary, the place becomes natural focus point for Germans and, sometimes, other Europeans, hence becoming somewhat of a German cultural embassy along with the "Casa Colombo Aleman" perhaps.

As many AIESECers study German language, they happen to come here as well at times, also in order to enjoy the different culture and great rock music playlists. But, if one can afford it, one can also purchase "true" German beer (Erdinger in first place) and some samples of food, like pretzel, but also wurst and other,more refined delicacies. The beer, offcourse, is tapped, and served in typical beerglasses, which otherwise can`t be seen here too often.

The reason for our visit laid within the fact that there was a "Beer fest" announced for saturday, which stirred curiosity. So after (an interesting) AIESEC meeting we met there at cca 10pm. The place was already getting crowded and we joined our friend Eduardo and his company at one of the last available tables. There were waitresses in German folk costumes ( its kind of funny to see dark Latino girls in fluffy skirts and tops with corsets and open decolts:). There was even a waiter "mit Lederhose", i.e. leather shorts,who looked like having arrived straight from some village in the Alps.

During the evening we consumed only a few beers, and besides that Colombian of brands, as the prices of German brands are unsupportable for students. But, it was well worth sipping one´s beer slowly and even letting it become warm in order to observe the vivid and different atmosphere of the place. There were competitons, that periodically drew attention of the visiting public. Again, this was something completely out of the general "latino" culture concept, as these competition included "speed drinking" of 1 liter of beer and holding a 1 liter of beer in one´s extended arm, and it was really amusing to see Spanish and Colombian men and women competing in these with great effort and pleasure.
There were also two large screens projecting old-school rock videoclips, going as far back as Elvis Presley, Beatles and the Doors, but not leaving out "harder" genres as Led Zeppelin (whole lotta love), AC/DC, The Clash (Should I stay or should I go) and Steppenwolf, and mixing them with perfectly recent stuff like "The Killers" and "The Calling" (Personally thanks to this I have experienced somewhat a revival of interest in rock music, as I had often listened to these performers before I turned 19 and scarcely ever after).

Altogether, these things brought the atmosphere somewhat closer to a true German Bierfest, as far as the limited conditions of a small bar permitted, even thought it was far from being weird mass event as the one I have experienced in unnamed former US Army base in Germany in 2000. And altogether, all this amounted to a truly wonderfull evening.

Playa blanca - Caribe as it should be

This entry will recapitulate the trip to "Playa Blanca" this sunday (24th May). Playa Blanca is Cartagena´s most famous beach, which has won much recognition on the travelling-related websites and amongst the Cartageneros themselves.


The trick is in that the beach is located not in Cartagena, but about one hours trip out of Cartagena (the time depends on guts of your driver:). But, being in this accessible distance, it truly is a weekend hangout of Cartageneros, and not only for wealthy tourist, thereby perserving quite genuine atmosphere, which would be best described as a feeling of suddenly finding oneself in a video of Dr. Alban:) or perhaps Bob Marley.

Anyways, our epic journey began on early sunday morning when we (that is me, co-AIESECer Caroline and her coleague Lucia) took a taxi to "Bomba Lamparo", which is one of Cartagenas natural transport junctions, as arteries from several direction meet there. We were about to meet Caroline and Lucias other coleague, Hilmer, who had organised the trip. That was at 6 (!) AM.

Now here comes the funny stuff. As "Bomba Lamparo" (Bomba = pump, i.e. gas station) is an informal bus terminal, there were many people waiting there (it also gave me opportunity to collect a few more bus photos and thus gain a reputation of the groups madman straight from the beginning). We indeed met Hilmer, but noone else was there, and so the bus was said to have left, no-one knowing where it went or when it returns. But that presented no problem to Hilmer, who assumed that we are more then happy to wake up early in order to have 40 minutes to shop for refreshments and alcohol. Hilmer then persuaded us to buy the larger bottle of Medellin Anejo ron, with the argument that we will stay twelve hours and will be bored. We suspected that amount to be too much, and it proved to be too much for Hilmer, as will be developped further:)

After this shopping period, we changed places few times, untill we finally met Hilmers friends, who organised the trip. These were a few women, probably from Hilmers neighbourhood, in ages ranging from twenty to sixty. Eventually, the bus arrived and we got on board.

The bus is a chapter for itself, as it often happens to local busses. What was clear was that regular "line" buses and their drivers make thus additional income on weekends by driving Cartageneros to the Playa. Our bus so happened to be "Olaya - Centro" and had much decoration and other features including soundsystem a tuned passenger car would not be ashamed off. We sat all the way in the back and by accident straight above the subwoofer box, so we could enjoy the "good vibration". While dance hits were blasting all around us, ordinery Cartageneros were getting on board with their children, grandparents, coolers and picnic baskets.

Then we set off. The bus was one of the newer GMC products based on the "KODIAK" heavy truck line (http://en.wikipedia.org/wiki/Chevrolet_Kodiak), and was dubbed "the caporal" which means the leader,or the captain. It was acompanied by a vivid picture of a beast with bloody claws. On the rear side panel, there was a picture of motorcycle racer and on the side window a picture of an airplane with the words "express jet" - the driver tried to live up to so expressed aspirations, thereby shaking and ruttling us all along the way, and especially trying to overtake the other buses.

We were soon to learn why, as we left the paved road eventually to drift into a humble municipality where all the buses had to take a ferry. Therefor, our driver strived to be the first in the line. While waiting for the ferry we again had chance to walk around a bit, take some pictures, and see a local attraction - three small monkeys kept in a cage. The passengers swarmed the cage to feed or tease the animals to their great amusement.

After crossing the water we continued for about 15 minutes in an incredidle wilderness, all on a gravel dusty road, through several villages that evoked Africa, and even through a stone-quarry or something quite similar. Our driver was not scared by unpaved road, bravely keeping the average speed at above sixty kmph,while being cheered and sworn by the passengers, as again the journey closely resembled rally, and as there were clouds of dust entering thorough the back door, that covered passengers there with a fair layer of this matter. Nevertheless, we took this as a part of the experience and kept our spirit high.

Eventually we came to an area of parking, much in the middle of bushes, were offered some mussles and shells by the locals which we for the sake of our health refused, and descended to the beach.

The beach truly fitted the image of Carribean paradise in every aspect, as it featured light beige (not really white:) sand, incredibly clear water and a coast lined by palms and simple shacks that provided refreshments and other services. We then rented a shade with several seats from a local woman for a price of eight thousand pesos and accepted the offered lunch for another eight, which consisted of the delicious fried fish (it is called MOJARA) with coconut rice, some banana and salad - a meal truly favourable.

Offcourse, there is not much to be said of the beach traffic, as we kept on going in and out of the water and altered that with sunbathing for next several hours. Perhaps the noticeable phenomenon was the slowly falling level of ron in the bottle, which we drunk with coke or a local tropical soda in cocktails. Right before lunch the aggregated effects of alcohol and sun became visible on most of us, with Hilmer (who studied history) turning into fierce defender of Stalin and his politics against Julia, who is from Russia:) and who came in another bus with some AIESECers.

We also found out, much to our surprise, that perhaps the majority of "costenos" (i.e. "coast people") do not know how to swim! That includes the above mentioned AIESECer, whom we thus gave initial swimming lessons with Caroline and Lucia, drawing focused attention of other local non-swimmers as well:) We even considered briefly the opportunities of offering "swimming courses" which none westerner of a sound mind would have expected!

Eventually as the day was passing, we kind of lost sight of Hilmer, whom I suspect to have taken numerous trips to the beer stance. Before our scheduled arrival I visited a nearby shack where loud music begun to be played. Well, if I ever had the "Dr. Alban / Bob Marley" feeling, it was there. Young people of incredibly sophisitcated appearances, that would instantly qualify them to be featured in the mentioned music videos, where slowly dancing to the rythm of the music of afro-carribean descent, with african and dancehall roots being cleraly visible, perdon, audible. Also the atmosphere was authentic, as the people seemed to find themselves in some timeless setting while dancing, or watching, or getting drunk, many with slightly blunt or absentminded, but clearly contented expressions on their faces.

Then, we set off on the journey back, again being shaken by the bus. This time, though, the bus happened to be full of drunken people, who were loudly cheering and chatting and joking to the silent distress and disaproval of the families with children. There were coolers with beer that continued to be sold during the way, even though many had really hard times to keep the liquid in the can over bumps. Again,we were covered by a thick layer of dust, and we overtook even more buses and busetas this time.

The race was justified by a long line of buses waiting for the ferry. At this point, everybody stoped, and crowds of sober and drunken people left the buses to mingle and roam up and down the road, while local villagers were selling them more alcohol and fritos prepared in oil over the open fire (the fireplace constructed of stones found along the road). Me, too, I made new acquaintances there, as after judging the odds I decided to stroll down the queue to make documentation of the buses, and I had to explain the whole idea several times. Caroline and Lucia meanwhile befriended a group of school children whit whom they insisted to be photographed. I befriended some random people, and got invitation for more shots of ron, which nevertheless did not present a problem for a czech digestation, unlike that of Hilmer, who by that time had only a very blurred concept what he was doing, and at times we were worried he could get lost or fall out of the bus.

After the ferry, I was already acquainted with good deal of passengers, as well as they were acquainted with my obsession with buses, and so the whole bus urged me to take pictures when the driver opened the elaborated "altar" above the front windshield to reveal the "heart of the soundsystem" hidden there. After our arrival to Cartagena, we woke Hilmer up and send him off with his friends, then took a taxi home. I still had the bottle Hilmer lost in the bus, when we arrived home.

...

and thats all for our trip to "La Playa Blanca"...

The only Mercedes Microbus

I took my chance to get acquainted with the masters of the only Microbus in Cartagena built on technology of Mercedes-Benz, and by this also to gain further knowledge about the public tranportation in Cartagena.

I can witness myself more and more sections of the so called "Transcaribe" construction being finished, which will soon exclude lead to acquisition of all the public transportation companies by the company of the same name. Transcaribe shall introduce fast buses going up and down the main Avenida, and no other buses will be allowed there. The rest of the routes will continue to be served, but the smaller operations are said to will be unified under Transcaribes direction. Therefor, many of the eldest (and most picturesque) buses are expected to disappear...

I have noted something different first time I took (not knowingly) the only Mercedes-Benz bus like a month ago. We have to admit, that this creation is not that appealing from the outside, and it cant be recognised as the Mercedes, unless one recognises the different wheel rims. The carroserie is custom-made, ane the frontal part bears unidentified headlights and no radiator grille. What is noticeable, is the placement of the engine compartment way out front, which is something rare in this size of the buses. Only in the interior, the typical Sprinter dashboard tells the story.

But offcourse once inside and on the way, we instantly feel that is not the common Chevrolet-Isuzu technology that we deal with here. When it comes to the fluency of the ride, its subjectively 30 - 40 % better than that of Isuzu which jerks anytime the driver brakes or accelerates, not speaking about the rough clutch that launches passengers all around the bus each time the gear is changed:) The clutch of Mercedes is much softer, the same applies on effect of brakes and on suspension. The auditory comfort of passangers is subjectively 40 - 50% better, as the engine runs much smoother and quieter, and as it is not place within the cabin but in the front and accessible from the outside.

Now we also have to consider the driving style of the two brothers - owners, who are middle-aged and obviously take pride in their vehicle, thus not being rough with it as we can witness in cases of many of the young drivers / common buses. But stil, even with a bad driver the increase of comfort would be clearly perceivable.

As I spoke with one of the two brothers who was currently not driving to find out about history of this bus. Both brothers were drivers for Coointracar, but they made a deal with the company that they will substitute the "standard" bus by their own one. They bought the Sprinter chassis and had the carosery built by the company "International" in Barranquilla. I have been told that this vehicle is very reliable as the control systems are mechanical and not electronic, as it is case with other Sprinters which (but with the original body) are used by MarSol and one other company to facilitate intercity passenger transport.
This story is just another proof of the superiority of german engineering:)

Local Architecture - mistni architektura

Since I had recently had an opportunity to browse through two books that monitor the "old" architecture in Cartagena, I would like to share some discoveries.

"Old" architecture by and far refers to two distinct groups of building, known here as the "colonial" and the "republican" architecture. Both types were - as the names suggest - implemented in neather or further past, in the correspondingly denoted historic eras.

These two types or styles (they do not appear very different) of architecture are present in Cartagena as well as troughout the eldest settlements of Colombia. In Cartagena, examples may be found especially in Getsemani, El Centro, San Diego, Manga (in high densities comprising often whole blocks), and few are scattered across the neighbouring quarters as well.

Architecture (besides names) can very well illustrate, why it is even spoken of the "latino" culture. The latin inspiration is obvious in both decoration and disposition of the house, even more so here in the carribean region, where climate permits using these patterns without much adaptation. Thus lovers of "atrio" may rejoice over existence of "patio", and the overall inwards-oriented dispositions centered around this focal point. On the following draft I strained to reproduce one of the typical dispositions as I remember it from the book (FIG. 1).



I remember this disposition clearly primarily because stricty symetric organisation of the saloon, which I am sure have permitted it to be a very impressive space, and which also would have allowed for the "classic" decoration, organised around this symetry.

Also the traffic in this house can be very fluent,the bedrooms (or rooms) being accessible from both the saloon (representative sphera) and the patio (intimate sphera). Dining room opened to the patio is placed close to the saloon, which could have facilitated for festive meals... only objection a contemporary designer might have is the distance from the open kitchen (at the other side of patio), but we have to bear in mind that such households used to have (and in fact at times still have) servants. In some of the other dispositions presented in the books the kitchen was placed next to the saloon / dining room.

Within the larger pattern of these settlements, the patios become rather shaded,cool areas, thus allowing for drawing cool air into the neighbouring spaces. Also,they become private and intimate, yet open and natural spaces to delight the inhabitants, who may use them as an exterior living rooms. In some cases, especially in the larger houses, the patios are rendered as parks or small gardens.

What also should be noted is the fact that very often, the rear tract (further from the street lengthwise) may comprise two stories, as it is the case on the house in cll. del carretero, Getsemani, where I am staying at the moment. I will illustrate this type of disposition further.

In this case, the house is smaller, but obviously also of an old date. Patio - dining - kitchen functions are unified and concentrated. Along the walls of the patio there are flowers. The "main" building contains saloon and two bedrooms, the rear tract, which has two stories, bears two more bedrooms and a bathroom. In between the two buildings there is an semi-opened kitchen which roof forms a first floor terrace, accessible by the staircasein the rear tract, and used for drying clothes.

Dia del Maestro - ucitelsky den

Although technically the teachers day in Colombia falls to friday 15th May in the calendar, on our university it was celebrated yesterday, 19th May. That is to say yesterday.

Although I had to be downtown from 2pm to 4pm to finish the class "Leer la vida", I decided to come back to the UTB to see that, this probably being my once-in-a-lifetime opportunity. It was a big sacrifice - it means extra 2 hours minimum on the bus.

It so happened, that thanks to the traffic jam I arrived only to se like last 10 minutes of the ceremony, which took place in the large auditorium - the same where our "world is yours" conference took place, with the difference being that this time the auditorium was almost full:) (the UTB employs cca 250 teachers).

At the entrance everyone received a present. It is a book, written and published by the UTB, and quite a nice peace of work I have to say, since it presents memories and summaries of personal development of some of the most distinguished teachers here. As I recently realized that reading biographies can give us excellent idea of how a certain career can be pursuited, I recognize this idea as a good contribution to the development of UTBs own staff, as well as I am sure that many of the senior professors were actually pleased to share their personal story and experience.

After the ceremony there was a cold buffet outside, including red vine, which so happened to be second time I had had vine here at all, as vine is rather costly in Colombia. There was a small band providing live music, and even some teachers took part in the singing:)

Cesky jeste dodam, ze by se tu ztratila i vehlasna "Holubova letka", nebot profesori obklicili stolky s obcerstvenim celkem neprodysne, a videl jsem i borce, ktery si syslil banketky do ubrousku a cau:)))

15.5. Global Village II.

Dnes jsme opakovali Global Village na druhem kampusu a bylo to mnohem uspokojivejsi. Nevim proc, ale Ternera je jakasi zivejsi. Lidi v Manze (bohati studenti ekonomickych oboru) jak se zda nejsou na nic moc zvedavi.

- nemusel jsem pred akci jet pres cele mesto.
- jeden z mych studentu mi zapujcil notebook takze jsem mohl ukazovat i prezentace na pocitaci.
- bylo misto kam aplikovat velkou vlajku.
- byla hlasita hudba ktera akci dodala energickou atmosferu (na druhou stranu neslo ukazat hudbu narodni).
- zatimco vcera jsem tam sedel a nudil se, dnes jsem pres dve hodiny v kuse nekomu neco vykladal ukazoval a vysvetloval.
- prodalo se mnohem vice vdolku.
- uplatnilo se i jedno CD s prezentaci

14.5. Národní prezentace a vztah ke vzdálené vlasti

Dnes jsme měli událost, zvanou 'Global village', na níž jsem připravoval určitou prezentaci České Republiky. Nečekal jsem to, ale docela mne to chytlo. Rozhodně pak můžu říct, že se těším na svou povinnost po návratu v rámci ČR naopak reprezentovat Kolumbii.

Nicméně, co se tedy událo. V rámci příprav jsme měli přinést nějaké předměty z vlasti, materiály, prezentace a pochutiny. Z domova jsem si nebral skoro nic s vyjímkou pohlednic a maličké vlajky.

Před událostí jsem to ale pojal překvapivě sportovně a vážně jsem se do toho položil. Ve výsledku to byl myslím skutečně pěkný stánek, ačkoli se ani nevyužilo vše, co jsem připravil. Opravdu jsem ale nečekal, že se mi bude chtít do jedenácti večer malovat vlajku a ve čtyři vstávat péct vdolky:) Přiznávám, motivace byla trochu i zištná, neboť pochutiny lze prodávat.

Sběr materiálů jsem pojal podle hesla 'k pramenům':) Usoudil jsem, že nejsnazší cesta k adekvátním propagačním materiálům (nejmenuje-li se člověk Najbrt) je použít přímo oficiální státní. Využil jsem proto stránek 'www.czechtourism.com'. Odtud jsem si stáhl propagační video, několik pěkně provedených pdf prezentací a především řadu tapet (wallpaperů) v slušném rozlišení. Jedná se o působivé fotografie, to by člověk sám nesehnal. Cílem bylo kombinovat video a 'slideshow' s podkreslením vybranými ukázkami české hudby. (nakonec ale nebyl volný laptop). Tyto volně šiřitelné propagační materiály jsem dále vypálil na CD pro případné zájemce místo informační brožury.

Za další jsem se vypravil na konzulát, jednak požádat o materiály, jednak ze zvědavosti. Dostalo se mi vřelého přijetí, a odnesl jsem si pár starších ale užitečných materiálů.

Konečně jsem si také koupil velký papír (cca 70 x 100cm), barvy a štětec, a podle instrukcí na stránkách www.vlastenci.cz jsem zhotovil vlajku.

Nakonec jsem koupil ingredience na přípravu vdolků (jsou 'bavorské', ale myslím že to Kolumbijci nevědí). Díky tomu nyní vím, jak se španělsky řekne droždí, což je jistě velmi užitečné. Kvůli nedostatku času jsem vstával ve čtyři, a vyšlo to skoro na minutu přesně abych v šest odešel do práce. Celkem jsem se po cestě dmul pýchou jak jsem to všechno pěkně zaonačil.

Místo povidel jsem koupil marmeládu (Kolumbijci to nevědí)(ale přežil by to i Ćech). Kámenem úrazu se ovšem stal topping. Nejenže zakysaná smetana je zde slaná a tudíž pro daný účel nevhodná. Co mi ale podrazilo nohy byl fakt, že se ani v supermarketu nedala sehnat šlehačka ve spreji! Vyslany AIESECER nováček proto donesl místo toho smetanu ke šlehání, kterou nebylo kde ušlehat. Nakonec paní v kavárně svolila nalít to do mixéru, jak se ale dalo čekat, nevznikla nám šlehačka, ale jakási srač..., pardon, sraženina. Chvíli jsem to zkoušel (Kolumbijci to nevědí), nicméně pak jsem to vzdal a nevyšel ani pokus s jogurtem, který byl příliš řídký. A tak si Kartageňané budou pamatovat vdolky jenom s marmeládou.

...

Když ještě v Čechách AIESECáři vykládali, jak budeme 'ambasadory' své země, říkal jsem si 'kecy kecy, rychle k věci', dnes jsem se tak ale opravdu cítil. Ono když je člověk někde jediný Čech, tak to za něj nikdo neudělá - a ta zodpovědnost, to s člověkem vážně něco dělá. Až jsem nějak tak pochopil, proč jsou mezi zdánlivě až emigranty skalnější vlastenci než v Čechách.

14.5. býti cizincem

Výše (změna vztahu k sobě) jsem již psal, co s člověkem pobyt v cizí zemi dělá... Nyní se pokusím o obecnou glosu na téma co je to býti někde cizincem.

Staré přísloví praví 'doma není nikdo prorokem' - a jak jsem již psal výše, okolí, které si nás setrvačně pamatuje coby malé usmrkance, jen těžko akceptuje náhlý vznik jakéhosi vhledu či snad dokonce vize. Což je asi jev celkem logický. Řada kultur z toho důvodu má přechodové rituály, které magický přerod usmrkance v dospělce umožňují a přímo institucionalizují. Tradičně sem patřily i cesty do světa 'na zkušenou' a to i v naší kultuře (viz. Hloupý Honza jde do světa aby přestal být hloupý, Jugendherberg, Wanderjahre - K.H. Mácha zemřel na svém vandru, a kromě umělců a šlechticů v mládí putovala i velká část tovaryšů).
Takové cesty umožňují jednotlivci posbírat něco vlastní zkušennosti, takže se od té doby předpokládá že ví, o čem mluví, a že jen nepapouškuje, co někde slyšel. Bohužel spolu s příchodem průmyslovbého věku, kdy místo učení od mistra byla vynalezena povinná školní docházka, odkud vedla cesta s nadsázkou rovnou a přímo do nejbližší fabriky (v Kolumbii to tak dosud často funguje!), a spolu s instalací socialismu, který cesty do zahraničí skoro znemožnil, byla u nás tato tradice poněkud potlačena.


A nyní k meritu věci: proč člověk v cizím prostředí stává se prorokem? Zároveň s prostorovým přemístěním se totiž s člověkem odehraje zvláštní věc:
1) automaticky se k jeho veškerému vzdělání a zkušennosti přidává přidaná hodnota 'pohledu od jinud'. Ten je v novém prostředí implicvitně vzácný - a proto se cizinci naslouchá a otevírají se mu dvěře, které by doma zůstaly zavřené.
2) cizinec je nositelem vyšší míry cílevědomosti a intencionality. Jeho nové okolí automaticky předpokládá, že za jeho přítomnosti je jakýsi účel a záměr. Na rozdíl od domorodců je zde na základě vědomé volby, ne proto, že ho náhodou 'máma vyprdla' právě zde.
3) cizinec dostává poukaz na vstup do exkluzivní společnosti dalších cizinců, s nimiž má společné to, že z takového či onakého důvodu vyměnil své rodiště za současné místo pobytu a s nimiž má dále společnou přinejmenším odlišnost od domorodců a někdy navíc i kulturní kořeny. Cizinci pak mají tendenci držet spolu a tak se jedná o nezanedbatelný společenský kapitál!

4) mnohé z toho, co by se doma neprominulo, se cizinci promine na účet toho, že je z jiné země, má jiný mrav a neví jak to chodí... z takového změkčení norem pak dotyčný může profitovat. Přidává se fakt, že vůči cizincům se vztahuje pomalejší 'škatulkování', jsou zkoumáni podrobněji a spravedlivěji, jelikož domorodec předpokládá, že cizinci na rozdíl od krajana tolik nerozumí. Přihoďme ještě implicitní radost z překonávání komunikační bariéry, která bonifikuje i jinak vágní rozhovory, či rozhovory, kde krajené mezi sebou musí pečlivě vážit slova.

5) K tomu se přidává fakt, že podle přísloví 'host do domu, bůh do domu' domorodci bývají často potěšeni už jen tím, že cizinec shledal jejich domov dostatečně zajímavým a hodnotným aby jej navštívil, jsou proto náchylní k větší míře nápomocnosti a altruismu než k 'vlasním', kteří zde přece vyrostli, tudíž vědí co a jak a mají se o sebe postarat a neotravovat.

5) Je ale dlužno přiznat, že míra benefitů spojených s cestováním se dnes odvíjí od toho, jakým směrem dotyčný cizinec putuje. Putuje-li totiž ze zemí tzv. méně rozvinutých do zemí rozvinutých, průměrný domorodec mu přiřkne nálepku nebezpečného gastarbeitera, který přichází ukrást blahobyt. Viz. předchozí odstavec - stěhuje li se Američan do Mexika je to pozoruhodné, co ale vede Mexičana do USA se zdá být hned jasné - a za žádné tajemné vyšší poslání se to považovat nebude. To je jistě nemilé.
Ve směru opačném se však předpokládá, že cizinec s sebou blahobyt nese. Čouhá mu z každé kapsy jako americkým vojákům žvýkačky, cigarety a čokoláda. A tak obyčejní lidé hledí (alespoň zde) na cizince spíše se zalíbením (s vyjímkou malého procenta které se specializovalo na tahání peněz z turistů).
Nejsem si jist, zda si to západní cestovatelé uvědomují, ale jsem si jist, že z toho nevědomky profitují.

6) Je také pravda, byť je to pozoruhodné, že lidé mají tendenci být solidární s těmi, kdo se snaží žít své sny a v těžkostech jim pomáhají, jako by si tím zástupně plnili i sny vlastní. Nebo je to dlouhodobá investice do sociálního kapitálu, který plnění snů napomáhá. Častým jevem je také snaha lidí se zkušenností emigrace pomáhat jiným imigrantům. Jeden učitel, který žil deset let v USA, mi nabízel pomoc v domění, že sem jedu na stálo, s tím, že mu v Americe také kdosi pomohl. Je to jako že bývalí stopaři častěji berou do auta stopaře. To také vysvětluje mechanismus solidarity v rámci etnik např. v USA. Již etablovaný Ital rozpoznává v čerstvém přibylovi obraz sebe sama a své vlastní zkušennosti, což skrze vhled a soucit spouští solidární reakci. Síťe solidarity pro emigranty v rámci původního etnika pak vznikají na základě již zmíněné sdílené podobné zkušennosti a stejných kořenů ve fundamentálně 'jinorodém' prostředí.

7) Navíc je cizinec po svém příjezdu z hlediska domorodců 'tabula rasa' a disponuje tedy kapitálem interpretovat svou minulost jakkoli. Ti proti nimž se doma prý 'všechno spiklo' si v nové zemi takovou interpretaci minulosti snadno prosadí a de facto ji aktem svého přesunu učiní reálnou (jako pohnutku k přesunu). Zůstavše doma, sotva by si proti svému okolí takovou interpretaci inulosti prosadili a obhájili. Jedná se tedy o kapitál s velkým terapeutickým potenciálem. Vybavuje se mi v tom ohledu jeden truhlář ze Žďáru, který emigroval do USA.

8) Konkrétně Latinská Amerika je přímo tradičním přístavem existencí, pro něž byla rodné euroamerická půda příliš horká (či příliš horká). Přesunují se sem často intelektuálové toho ražní, jimž příliš nevoní reálný kapitalismus. Velmi známý je např. Erich Fromm, který emigroval do Mexika a založil zde jistou psychologickou instituci. Také se vybavuje náš soused ze Sv. Martina Douglas a jeho manželka britského aristokratického původu - ani zde nešlo o nějaký póvl.
Dlužno říct, že jinou skupinou emigrantů jsou uprchlíci před zákonem, kteří hledají cosi alespoň trochu podobného jejich zemi, kde je ale ruka zákona nenajde. Kromě slavného exodu nacistů třetí říše sem mířívají i Severoameričtí vyvrhelové - viz. filmy jako nomen-omen 'Útěk do Mexika' či 'Alpha dog', založený na skutečné události.


...

A víc už mne vážně nic nenapadá:)

Jedině snad, ale to by už mělo být jasné, že je veliký rozdíl mezi tím být cizincem v Kolumbii a být rodilým Klumbijcem. Zatímco první požívá výše uvedených výhod, druhý má statisticky velkou šanci, že se narodí do života, který bude pořádně těžký a tvrdý.

Bylo by však zajímavé zjistit, kolik generací trvá a na čam závisí zda a jak tyto relativní výhody vymizí. Zamyslíme-li se nad Kolumbijskou populací, tak za 'prarodilé Kolumbijce' můžeme považovat leda tak místní Indiány. Ostatní pak přes pár generací můžeme vysledovat k 'cizincům'. Za prvé: španělští kolonizátoři - kteří implicitně často těží ze sociálního kapitálu předávaného v původní rodině. Tedy osoby se startovním kapitálem po všech stránkách vysokým. A za druhé: jejich černí otroci. Startovní kapitál nula, benefit z postavení cizince nula - neocitli se zde o své vlastní vůli... Za třetí - pozdější emigrace. Je zde i mnoho číňanů a Arabů. Sám mám ve třídě děvče, jehož prarodiče jsou z Íránu. Z toho hlediska by mne celkem zajímaly rodinné historie všech mých studentů...

14.5. proměny vztahu k sobě v důsledku přesunu

Také vystřízlivělý pozorovatel začíná vztah k novému místu ve světě prožívat jinak. Jako obyčejně člověk v takové situaci, kdy je vykořeněn ze svého 'osvětí' (které mu 'doma' říká až vtiskuje, kým je) automaticky obrací ke své vlastnější podstatě, která tím, jak není zřetelná v materialitě bezprostředního okolí, nabývá duchovnější a tedy silnější ráz. To tvrdím celkem směle, jelikož se mi to neděje poprvé.

Řekl bych, že nadmerna možnost otiskovat se do svého hmotného okolí poněkud vyčerpává sílu a integritu osobnosti, jakoby to, co je vyjádřeno a uvolněno navenek, se tím pádem zevnitř ztrácelo, a vyvanulo. Naopak omezené možnosti plodí silné vědomí identity. To by vysvětlovalo dobrovolnou skromnost mnoha 'duchovních' lidí, i ony anemické jevy objevivší se v důsledku blahobytu.
A tak v situaci nutné volby si člověk vybírá co mu sedí nejvíce, a do okolního prostoru se propisuje jako ten, jímž se cítí být, bez všeho toho setrvačného balastu a haraburdí, které s sebou volky nevolky taháme doma (v paměti ostatních lidí, ve skříních, sklepech a na půdách). A pak člověk něco hledá a hu: skočí na něj minulost a dělá si nároky. I za ty staré krámy, s nimiž nic mít nechceme, máme odpovědnost, a musíme se o ně jaksi starat, a ruku na srdce, kdo je tak tvrdý, aby to všechno stále nekompromisně vyhazoval. Tím hůř u nás lidí poněkud sentimentálních...
...

Není proto divu, že terapeutické účinky přesunů jsou odborné veřejnosti známy - ač laici o nich ne vždy vědí. Víme přeci, že člověk není ani osamělá skála ani ostrov, ale že existuje v rámci vztahů se svým okolím a osvětím, často velmi složitých. A takové složité systémy, jako je společenská existence jedince, mají velkou setrvačnost. A tak často stahují nebohé neurotiky zpět do devátého kruhu, jakkoli usilovně se snaží - i když se snaží změnit, jejich okolí je vnímá stále stejné - aby tedy měli úspěch, musí ještě kromě sebe sama poněkud donutit k změně své okolí, což logicky není vždy snadné.
Je to jeden z důvodů, proč je mi líto místních chudých. Neboť oni často opravdu na výběr nemají. Mobilita omezená. A jistě to i vysvětluje, proč se mnozí dají na cestu zločinu, kde lze 'moc ke změně' nahromadit snáz.

Tak zas jednou aneb změna pohledu

Jelikož jsem slyšel, že nic nepíšu, tudíž někdo blog i čte, chytám se za nos a píšu.

Existuje vlastně rozepsaný post, který jsem nikdy nepublikoval, kde jsem se zamýšlel nad tím, jak po určité době nutkavá potřeba svdělovat příval nových prožitků poleví (spolu s tím jak si člověk zvyká na nové prostředí) a že člověk opět více 'začíná žít' jako skutečná osoba a ne jen jako turista.

Mohu říci, že se mi to tak skutečně jeví, a dnes jsem vydedukoval, že aby člověk skutečně poznal nějaké místo, turismus nestačí. Moje vnímání Kolumbie se stále vyvíjí. Zprvu jsem se skutečně cítíl jako dítě na Matějské, což je při přechodu do méně uspořádaného a barevnějšího typu světa (vzhledem k Euroamerice) asi normální. Postupně jsem ovšem nabyl vnímání střízlivějšího a řekl bych, že jednotlivé jevy dostávají realističtější proporce.

Ono je to tak, že jevy mají své určité četnosti v čase. Proto může být naše zkušennost ošidná. To, že jsme neviděli tzv. 'zázrak' ještě neznamená že jde o vymyšlený, ve světě nemožný jev. Může stejně tak jít jen o jev velmi řídký, s nímž nemáme proto zkušenost a jejž proto nechápeme.
Právě tak se liší i pohled turisty na určité místo od pohledu člověka, který tam žil déle. Rozdíl je v tom, že nad bází 'nejčetnějších jevů', které vidí oba, ten druhý bude mít příležitost zaznamenat i jevy a postřehy ojedinělejší. Myslím, že z hlediska matematického je to dosti jasné.
A já teprve nyní pod příkrovem povrchní exotiky začínám vidět i to, co má Kolumbie společné třeba s Evropou, i fundamentální odlišnosti. V určité vrstvě je zde vše zcela 'globální' - takové 'chic' časopisy o bydlení prezentují skoro totéž, co u nás. Veškerá taková ta 'lepší' spotřeba je a usiluje být zcela univerzalistická. Univerzitní prostředí má celkem kosmopolitní charakter. Hledisko je vskutku globální. Španělsko dobře neznám, ale cítím, že co se týče hmotné kultury
tak v této vrstvě bychom našli řadu styčných bodů.
A zase naopak. Začínám cítit 'proporce' a realitu místní chudoby. To, že vedle výše uvedené kosmopolitní složky obyvatelstva žije na opačném konci spektra mohutná vrstva lidí, kteří žijí tím opravdu nejnuznějším životem, uspokojujíce své potřeby z toho, co ostatní odhodí či oč nikdo nestojí.
Pravidelně vídávám pod mostem mezi Getsemaní a Mangou rybařící muže s pytlačkou, kteří stojí po pás v kalné a velmi páchnoucí vodě jako by se nechumelilo. Na univerzitě byla výstava fotografií z těch nejchudších slumů, kde lidé žijí v příbytcích z odpadků, z desek a prkének, které vyhodili lidé či vyplavilo moře. Žijí opravdu 'z ničeho', praktikujíce přitom umění toto nic proměnit v něco, hledat příležitosti pod rozlišovací schopností běžných páprďáckých smrtelníků.
Když zmíním prosečnické 'pobudy', tak zde jsou celé čtvrtě takto žijících lidí. A ono se nechumelí. Je to totiž normální!
...